Kde se bere pocit lehkosti, svobody i při náročných situacích?

Jsem člověk, který miluje svobodu. Nemám ráda cokoliv plánovat, protože nikdy nevím, zda nebudu mít chuť své plány změnit. Plány mě omezují. Dopředu mi blokují termín. Někdy díky tomu máme doma legraci, protože můj muž je pravý opak 😊

Nedávno jsem se zasnila a vrátila do doby, kdy jsem byla ještě svobodná (jejda …slovo vdaná zní dobře, ale v porovnání se slovem svobodná….., to jako bychom byli v manželství uvězněni – no já si tak naštěstí nepřipadám 😊

Jela jsem tenkrát jako studentka s kamarádem Láďou stopem do Španělska. Láďa měl jasný cíl – docestovat k jeskyni Altamíra a stavit se v Paříži a Valencii v obřím aquariu. Ujeli jsem x tisíc km pouze stopem, spali pod širákem, varili si na malém plynovém vařičku ze zásob v batohu. A Láďa mi tvrdil, že se budu po těch 18ti dnech cesty těšit na svou postýlku jako nikdy – a víte co, já se netěšila.

Každý den jsem zažívala krásný pocit svobody, vůbec nic nás nelimitovalo. Tenkrát jsem ještě neuměla ani anglicky, dorozumívali jsme se ruka noha. Ale v Evropě to nebyl problém. Někdy na nás čekaly zážitky negativní, ale i ty se do nás nakonec zapsali jako zkušenosti, které nás obohatily. Něco nového nás naučily, posunuly dále.

Když nad tím přemýšlím, tak plánování mě natolik nejde, že cestovat s někým, kdo cestu naplánuje je pro mne vysvobození. Cestování je moje vášeň. Dostává mě do pocitu blaženosti. Ale to rozhodování před tím, uff. Rozhodnout kam se vydat, kde přespávat, čím a kdy se tam dostat, vše nastudovat, to je pro mne mučení.

Jak jsem tedy zvládla větší cestování?

Nechala jsem se vést. Vetšinou hned zjara se začaly mé toulavé boty ozývat a já brouzdala po internetu a hledala destinace a spolucestovatele. Většinou jsem skončila na seznamce v sekci „ Cestujeme společně“ a tam našla někoho, kdo už má plán cesty jasný, jen nechce jet sám…..to byl ten správný člověk pro mne.

Moje nejexotičtější cesta vedla do Tibetu. S báglem a 2 klukama jsme měsíc putovali z Kyrgyzstánu do Číny, obešli jsem horu Kailash s přechodem přes vrcholek 5650 m.n.m. až docestovali do města Lhasa. Celou cestu naplánoval někdo druhý a přes to jsem na sebe pyšná a ohromně blažená, co vše jsme cestou zažili.

Zamýšlím se nad tím klidem, pocitem svobody, které mi přináší cestování.

Díky tomu, že zásadní body byly naplánované, jsem se mohla plně věnovat té radosti z cest. Nemusela jsem myšlenky zaměstnávat hledáním ubytování, dopravních prostředků, mohla jsem si vše užít naplno.

Když převedeme tyto myšlenky do jiných životních situací, do zdravotnictví, i tam připravenost, informovanost vede k hladšímu, snadnějšímu proplutí novou situací.

Do života přicházejí nové situace. Setkávám se např. s lidmi, kteří se ze dne na den musí starat 24h denně o člena rodiny. Jsou ve zcela nové situaci.

Většinou se od nich dozvídám, že od nikoho nedostali informace, kde sehnat speciální lůžko, jak kontaktovat sociální pracovnici, jaké možnosti jsou s vypůjčení speciálních pomůcek, že je vhodné spolupracovat s logopedem, fyzioterapeutem, rehabilitačními zařízeními, nutričním oddělením, neurologem, sociální péčí a dalšími.

Nebylo by fajn, kdyby např. lékař už měl „v šuplíku“ nějakého průvodce, který by těmto lidem usnadnit jejich cestu? Lidé několik měsíců tápou, postupně shánějí střípky informací, které se k nim porůznu dostávají. Dovedete si představit, jak by vypadala jejich cesta, kdyby již na začátku dostaly plán cesty? Kdyby již na začátku věděli, co je může čekat, na koho se obrátit, jakého odborníka oslovit?

Takový člověk by se mohl plně věnovat své nové cestě a netrávit polovinu času „koukáním do mapy“ a zkoumáním, kudy se má vydat. To je opravdu vysilující.

Podobných situací je nepřeberné množství.

A najednou je strýček googl krátký. Najednou se tam nedozvím, jak žádat o občanství dcery, když se narodila v Německu, co mám dělat, když mi z nemocnice přivezou ležícího manžela po mozkové příhodě nebo když se mi narodí miminko.

Zrovna narození miminka krásná životní situace.

Existují kurzy, které vás připraví na porod, na kojení. Ale co dál? Asi si všichni myslí, že péče o miminko je přirozenost každé mamky. Ano, lze vše nechat na přírodě a užívat si v blažené nevědomosti.

Můžeme se ale vydat i cestou, která je radostná a vědomá, s informacemi, díky kterým můžeme vývoj dítěte nasměrovat pro dítě výhodnější cestou.

V tomto směru se jen těžko můžeme obrátit na své rodiče. Co fungovalo našim rodičům již nefunguje nyní. Medicína pokročila a výzkumy o těle, psychice jsou nyní úplně jinde. Proto rady našich maminek, bohužel, nebývají ku prospěchu.

Proto se budu snažit pomalu přidávat články, kurzíky, e booky, odkazy pro všechny, koho zajímá vývoj miminka.

Vše začíná u handlingu = manipulace s miminkem. Handling velkou mírou ovlivňuje vývoj dětského tělíčka.

Další částí je informovanost o jednotlivých vývojových stádiích v dětském vývoji. Vývoj by měl obsahovat několik zásadních dovedností, které když chybí, chybí pak i v budoucím vývoji a mohou se projevit např.nešikovností, poruchou řeči, psaní, špatným držením těla a v dospělosti problémy s pohybovým aparátem.

Stává se ale, že žádné vývojové stadium ve vývoji nechybí, jen není prováděno v potřebné kvalitě. Důležité tedy je i JAK je dovednost prováděna. To „JAK“ se ukládá do mozku jako recept, podle kterého člověk pak vaří celý život.

V ambulanci pracuji hodně s dospělými lidmi, stěžují si na různé obtíže. Velmi často rozpoznám, co danému člověku chybělo již v kojeneckém věku. Je to právě vývoj v prvním roce, během kterého si miminko, budoucí dospělák, utváří pohybové vzory. Já tomu říkám recept na pohyb.

Tento fakt mě vlastně přivedl k práci s miminky. Mít možnost zlepšit problém ještě než nastane. Naučit maminky sledovat psychomotorický vývoj jejich miminka, umět ho nasměrovat správným směrem, popř.rozpoznat větší problém a vyhledat odborníka.

Asi si myslíte, že toto by měla být práce pediatra na preventivních prohlídkách. Ale není tomu tak. Pediatr sleduje, zda je váš potomek zdravý nebo nemocný. Drobné odchylky od psychomotorického vývoje se nepovažují za nemoc, tudíž pro něho není důvod se jimi zabývat. Není ani v jeho možnostech během chvilky, kterou na mimčo má, tyto „drobnosti“ vysledovat.

Takže pokud se vydáváte na dobrodružnou cestu, nepodceňujete přípravu, ta se vám zúročí. Místo řešení problémů za pochodu si užijete svou cestu s klidnou hlavou a spoustou legrace.